Až to zarazí: celých pět let uplynulo mezi vydáním předchozího alba Cimbal Classicu Vrávorám a loňské novinky Bylo a není. Kapelu opustili dlouholetí členové - Petr Surý. František Černý a Dušan Kovařík. Zůstal cellista Pavel Barnáš, violy se chopila Kateřina Malíková, housle má nyní Cimbal Classic jediné - ty v rukou Kateřiny Štruncově. Namísto druhého (tedy vlastně prvního) houslisty byla angažována hráčka na hoboj a anglický roh Jaroslava Tajanovská. Značně nepřehledno je v oblasti nízkých kmitočtů: kontrabasista Jaroslav Panuš (ke kapele nastoupil krátce po vydání zmiňované desky Vrávorám) hraje v jediné, a to titulní skladbě. Ostatní písně nahráli baskytaristé Jakub Šimáně (uváděný jako člen skupiny) a Martin Adamus (host). Změn a novinek lze tedy z bookletu vyčíst hodně, méně jasné je, kam vlastně míří vývoj. Možná, že se Cimbal Classic přeměňuje v amorfní doprovodnou skupinu: naznačoval by to vývoj názvů na CD (první album Čichám člověčinu nahrál Cimbal Classic, Bylo a není Katka a Dalibor Štruncovi - výrazněji & Cimbal Classic -méně výrazně) i angažmá hostů, někdy důležitějších než kmenoví hráči. Kromě již zmíněného Adamuse a ve dvou skladbách hrajícího Michaela Vašíčka (akustická kytara) jimi jsou Martin Krajíček s nástroji mandolínové řady a Antonín Mühlhansl na saxofon a klarinet.
Jak se tyto změny, které lze vyčíst z bookletu, promítají do zvuku alba? Cimbal Classic bývalo seskupení - přes svou příslušnost k folku - nakročené mezi klasický smyčcový kvartet a lidovou cimbálovou muziku. Na hodnocené desce se chvíli zdá, že na obvyklý smyčcový zvuk vůbec nedojde: objeví se až v páté skladbě (I kdyby nastala taková chvíle). Začátek desky - samozřejmě poskládaný z nejsilnějších písní - připomíná zvukem spíš Javory někde kolem alba Malé zrnko písku; třeba Kdo ví jak to je má dokonce lehce klezmerový nádech. Daliborův cimbál v této části hraje ještě více "po svém" (třeba v Kdo ví jak to je žene skladbu vpřed banjovým způsobem), místo smyčců jsou tu sólové housle, důležitá je zajímavě hraná baskytara a zásadní jsou sólující dechy (zejména saxofon a klarinet, ale i hoboj nebo zobcovka) a - přestože se ozve jen asi ve čtyřech skladbách - mandolína nebo mandola, uzemňující muziku do folkového prostoru. Ano -zdánlivě se tu míří k obyčejnějšímu folku. Jenže ačkoliv předchozí styl prokázal dostatečnou životnost, možná byl už trochu vyčerpaný a vždycky byl malinko "kabinetní". Vůdčí sound desky Bylo a není je díky skvělým aranžím (Dalibor Štrunc?) a použitým nástrojům dostatečně originální a přitom muzikantsky spontánní.
Důležitou proměnou, která nás přímo zaskočí hned v prvních tónech úvodních Příběhů (asi nejsilnější píseň alba), prošel hlas hlavního zpěváka alba, Dalibora Štrunce. Často jsem v minulosti trousil poznámky o přílišné "opernosti" Daliborova hlasu nesouznějící se zpívaným materiálem: o to víc musím uznale pokývat hlavou nad jeho zcivilněním. Navenek se zdá, že ho Dalibor dosáhl tím, že hlas většinou "naladil co možno nejhlouběji", takže zní hodně vážně a teskně (a ladí tak s vyzněním většiny písniček, jak uvedeno dále). Jasné je, že s tím bylo mnohem víc práce, ale vyplatilo se to. V roli strojenějšího hlasu se teď někdy ocitá Katka Štruncová; stačí si ale poslechnout její Ztrácí se cesta s velice působivým podáním první sloky a vše je odpuštěno.
Všechny zajímavé změny v soundu skupiny a vylepšení zpěvu by ovšem byly k ničemu, pokud by Cimbal Classic neměl k dispozici dostatečně silný materiál. Mezi sedmnácti melodiemi monopolního skladatele Štrunce ale najdeme jen dobré a ještě lepší. Texty jsou tentokrát z velké části (8) téhož autora, zbytek jsou příspěvky osvědčených spolupracovníků (Alena Binterová a Josef Prudil) a zhudebněné texty Jaroslava Seiferta, Metoděje Jahna a Josefa Malére (Pod Soláněm a Neodcházej lásko s texty posledních dvou jmenovaných bych ale možná oželel...). Nejsilnější texty (v nejlepších písničkách alba) pocházejí z pera Štrunce (Kdo ví jak to je, O tajemství, Český Honza) a Binterové (Příběhy, Hvězda, Nikdo není daleko). Všechny "pohodáře" je třeba varovat, že celkový pocit z poslechu této desky je tesknovážný, přestože jednotlivé texty rozhodně nejsou beznadějné ani depresivní a najdou se tu i výborné písně odlišné nálady (již zmíněná Kdo ví jak to je nebo vesele jízlivá Český Honza). Závěr desky jde -na rozdíl od nadupaného úvodu -lehce do ztracena: třetí od konce Kde nic tu nic je odlehčovací, dětsky žvatlavý kousek a pak deska usne s dvěma následujícími uspávankami: Seifertovou Ukolébavkou a krátkou Na dobrou noc.
Zdá se, že Cimbal Classic - nebo možná je už lepší říkat Katka a Dalibor Štruncovi - prošel jedním, možná i více důležitými rozcestími. Nevím, jak se mi bude líbit jejich nová tvorba naživo, bez saxofonu a mandolíny, ale z desky zní skvěle. A co se týče repertoáru, tak chci říct, že Cimbal Classic měl na všech svých minulých deskách několik skutečně vynikajících písní, ale ještě nikdy jich neměl tolik na jediném CD.
Pavel Barnáš (Cimbal Classic)foto Antonín Volf
• Katka a Dalibor Štruncovi & Cimbal Classic: Bylo a není.
Indies Records, 2004 Celkový čas 60:06