Štrunc cimbálu dává jiný rozměr

Brněnský cimbalista vydává po šesti letech desku nazvanou Bylo a není. Zpívá o ztrácení
Brno - Brněnský cimbalista Dalibor Štrunc přidal ke svým pěti deskám další nazvanou Bylo a není. Nahrávku lídra skupiny Cimbal Classic, někdejšího spoluhráče Vlasty Redla a letitého muzikanta známé skupiny Javory Petra Ulrycha, vydává brněnské nakladatelství Indies Records. Štrunc ke všem sedmnácti písničkám z nové desky složil muziku, pod většinou je podepsaný také jako autor textů. "Mnohé věci z našich životů nenávratně mizí. To je téma desky Bylo a  není," říká osmatřicetiletý muzikant.

Desku vydáváte po šestileté pauze. To byla docela dlouhá přestávka...
Během tři lét od roku 1995 jsme vydali čtyři alba. Šlo o takový mladistvý autorský přetlak a v tomto tempu už nešlo dále pokračovat. I proto, abych se za některé věci nemusel příliš červenat, jsem chtěl, aby další deska vznikala klidu a já s ní byl v rámci možností spokojen.

Jak Štrunc skládá písničky?
Většinou si sedne za cimbál nebo si vezme kytaru, či je-li možnost posadí se za křídlo, které je velmi inspirativní. Než ze mne něco vypadne, tak to docela dlouho trvá. Musím mít klid a volný den. Občas mám pocit, že tuhle situaci záměrně oddaluji.

Slova u vás předcházejí tóny nebo naopak?
Budete se divit, ale vše jde souběžně. Mám melodický nápad a většinou se hned rodí i situace a slova. Jenom hostujícím textařům Aleně Binterové a Josefu Prudilovi posílám melodii nahranou na pásce.


NOVINKA. Přebal desky Bylo a není zdobí opona z Librova gruntu v  Nedvězí, kde se natáčel film Všichni dobří rodáci a který popisuje román Terezy Novákové.
REPRO: MF DNES

Jaké je téma desky Bylo a není?
Původně mělo jít o album s tématem českých pohádek, které se nám pomalu vytrácejí ze života. Záhy jsem zjistil, že bych se jen s  pohádkami daleko nedostal. Zkrátka jsem přestal věřit, že by to bylo nosné a zajímavé téma pro celou desku. Všechny hravé i vážnější písničky nakonec obsahují motiv ztrácení.

O co jste v posledních šesti letech přišel vy?
Ztratilo se mi takové to bezstarostné mládí, které nahradila zodpovědnost. Mění se místa, na která jsem byl zvyklý, mění se i lidé a  jejich hodnoty. Ztrácí se plno podstatných věcí, kterých je škoda. Nemyslím to nijak mentorsky ani přemoudřele, ale spíše to jen konstatuji. Sedmnáct písniček na desce znamená stejně tolik prostých sdělení. Posluchač si sám musí odpovědět, jestli Bylo a není.

Vy jste vlastně cimbálový písničkář. To je docela nezvyklé spojení...
Možná to zní kuriózně, ale je to docela přirozené. Každý doprovodný instrument může mít svého písničkáře. Cimbál má stejné možnosti jako kytara, piáno či harmonika.

A není na desce cimbálu až příliš?
Máte pravdu, že cimbál je zvukově velmi výrazný a charakteristický nástroj a já sám cítím, že by se to mohlo projevit jako určitý handicap desky. Šedesát minut muziky opírající se o cimbál může být pro posluchače trošku monotónní. Snažil jsem se s tím vyrovnat aranžérsky. Na albu se poměrně hojně vyskytují dechové i smyčcové nástroje doplněné mandolínami i kytarou. To vše směřuje k větší barevnosti a pestrosti. Posluchač by měl při opakovaném poslechu téže věci odhalovat a nacházet nové muzikantské podněty.

Na desce jste zhudebnil i Ukolébavku Jaroslava Seiferta. Jak se na desku dostala?
Díky mé ženě už léta čtu před spaním poezii. Mám rád Seifertovy a  Skácelovy verše. Ukolébavku jsem slyšel už v několika hudebních zpracováních, která podle mne neodpovídala duchu básničky.

Vás jako muzikanta znají návštěvníci Městského divadla Brno, kde obstaráváte živý doprovod inscenacím Koločava a Máj. Není to otrava dělat křoví hercům? Vždyť by bylo i levnější pustit hudbu z playbacku...
Já si už dříve v jednom pražském angažmá vyzkoušel komponované pořady. Každé divadelní představení má jinou atmosféru, rozdílné jsou alternace. Každý zpěvák jinak frázuje a vy se tomu musíte přizpůsobit. Nejde ani tak o finanční efekt. Divadelní honoráře nejsou zase tak vysoké, abych tu práci dělal za každou cenu. Ale obě vzpomínaná představení jsou muzikantsky tak povedená, že  se při nich ani chvilku nenudím.

Efektní piruetkou o zdařilé scénické muzice jste vysekl poklonu vašemu chlebodárci Petru Ulrychovi...
Pocházím z Rožnova. Odmala jsem hrál na cimbál a moc mne to nebavilo. Radši jsem drnkal na kytaru a hrál fotbal. Bylo mi dvanáct, když jsem slyšel Ulrychovu desku Ententýny. Rázem jsem cimbálu přišel na chuť. V Javorech hraju už jedenáct let a s Petrem se nad muzikou dokážeme i  porvat. On cítí, že já jeho muziku dělám se stejnou intenzitou jako tu svoji a vrací mi to tím, že mi v mnoha věcech dává volnou ruku a já se za cimbálem v Javorech cítím svobodně.

CIMBALISTA. Osmatřicetiletý brněnský cimbalista Dalibor Štrunc před lety doprovázel Vlastu Redla, nyní už jedenáct let působí v Javorech Petra Ulrycha. Vedle toho učí na brněnské konzervatoři a občas si zahraje v orchestru drážďanské operety.
FOTO: MAFA - MONIKA TOMÁŠKOVÁ
Luboš Mareček